Je velmi pravděpodobné, že vše, co o Irském psu dávných časů víme, jsou spíše mýty a legendy než fakta. Mnoho příběhů, které známe o Irském psu(z nichž některé lze najít i ve starých knihách) se vyskytuje i v jiných zemích světa o úplně jiných psech. Je též možné, jak uvádí Hugh Dalziel v knize "Britští psi"(British dogs), že překlady z různých jazyků byly nepřesné a že, zejména ve viktoriánské době, éře Richardsona a později kapitána Grahama a jejich spolupracovníků, byla "fakta" porůznu upravována a vylepšována tak, aby seděla obecnému přesvědčení. Ať už je pravda jakákoliv, jsou tyhle příběhy z dávné minulosti fascinující. Stejně tak je nepodstatné, zda se vlkodav, tak jak ho známe dnes, podobá pradávnému Irskému psu či nikoliv. Jak je uvedeno v "Psi 20. století": "I kdyby se narodil z angreštového keře, neměl bych ho rád a neobdivoval bych ho méně a nemohl bych ho mít rád a obdivovat více, i kdyby se jeho původ dal vystopovat až ke psu, který vyšel z Archy".

Jméno Irský vlkodav není příliš staré, ale původ jeho dnešního nositele lze sledovat až do soumraku časů. V irských zákonech, datovaných do předkřesťanského období a v irské literatuře(od 5. století), nebo ve starých irských Ságách(600-900 n.l.)bývá zmiňován jako cu(překládáno jako pes, irský pes, válečný pes, vlčí pes atd). Pouze šlechtě a králům bylo dovoleno vlastnit tyto velké psy, přičemž povolený počet psů byl závislý na postavení majitele, například pro filid, profesionální skladatelé ság a příbehů z nižší šlechty, byli povolani 2 psi. Ve starém Irsku bylo hodně králů i šlechty. Irsko bylo rozděleno na pětiny, každá měla krále a byla rozdělena do mnoha menších království se svými králi, celkem bylo v Irsku 150 království.
Psi byli využíváni jako váleční psi a jako ochránci majetku a stáda. Byli taktéž využíváni při lovu na vysokou, divoká prasata a vlky. Tito psi byli vysoce ceněni, často se kvůli nim vedly i bitvy. Ve druhém století propuklo v Irsku povstání Fiannů, jejichž nadvláda trvala ař do roku 300, kdy byli poraženi a zničeni ve třech velkých bitvách. Jejich největším náčelníkem byl Fionn mac Cumhall. Fianni nepoužívali vozíky a dokonce ani koně, byli to pěší bojovníci, příběhy o Fiannech jsou příběhy o bitvách a velkých lovech s obrovskými psi. Každý Fiann měl "2 velké psy a 2 beagly", zatímco samotný Fionn měl 300 dospělých psů a "štěňat na dvěstě". Jeho nejoblíbenějším psem byl Bran, který "vždy zabil více mužů nebo zvířat než Fionn".

Nanci Cipri Schlexer: Muži a psi

V této době již byli v Anglii Římané, z římského chrámu boha Nodena v Lydney Park, Gloucestershire, se dochoval Pes z Lydney, datovaný do roku 365. Je to bronzová soška představující mladého vlkodava. Nodenův chrám byl léčitelskou svatyní, kde byli psi využíváni k olizováni zranění pro jejich léčení.

Pes z Lidney

Ze zhruba stejného období pochází popis keltského psa z díla Arrianova:"Není nic krásnějšího na pohled, ať již jde o jeho oči, celé tělo či srst nebo její barvu.""Krk by měl být dlouhý, oválný a ohebný. Široký hrudník je lepší než úzký." "Nohy mají být dlouhé, rovné a dobře kloubené, žebra silná, zadní část široká a pevná, nesmí být tlustá, břicho vtažené, boky vpadlé, ocas úzký, osrstěný, dlouhý a ohebný, s hustšími chlupy zdobícími jeho konec. Tlapy by měly být kulaté a pevné. Tito psi mohou mít jakoukoliv barvu.". Psi byli velice ceněni, často byli dáváni jako dar významným osobám a jejich obojky a řetězy bývaly z cenných kovů: "Bylo tam sedm psů držených na stříbrném řetězu se zlatou koulí mezí každým z nich" a "na dlouhém řetězu ze starobylého stříbra držel dva honící psy".
Quintus Aurelius Symmachus napsal dopis svému bratru Flavianu, ve kterém mu děkoval za sedm irských psů, kteří vzbudili převeliký úžas mezi obyvateli Říma. Pes jménem Ailbe byl v Irsku tak proslavený, že Connaught za něho nabídl jeho majiteli "6000 dojných krav a válečný vůz se dvěma koňmi a to samé jěště jednou koncem roku(three score hundred milch cows at once and a chariot with two horses and as much again at the end of the year)", podobnou nabídku učinil též Ulster. Do nástálé bitvy o psa se zapojil i samotný Ailbe(na straně Ulstera) a byl zabit.

Nanci Cipri Schlexer: Lovci a psi

Existuje mnoho příběhů o statečnosti a dravosti těchto psů v bitvě, například v té, jež bojoval Donald Yellowlocks z Ulsteru, aby pomstil smrt svého syna, kterého zabil Fergus z Irska. V bitvě Ulsterovi psi "se zápalem likvidovali a pronásledovali každého bojovníka". Jedna z fen skočila do Fergusova vozu, který se díky nestabilitě a přidané váze rozpadl a odtrhla vozatajovu hlavu od jeho těla. Poté, když nemohla najít Ferguse, který z vozu vyskočil, zabila koně.

Lov divoké krávy

Následujícího období nelze popsat, protože Římané byli Fianny drženi mimo Irsko a Irové neuměli psát až do příchodu křesťanství v 9. století.

Herbert Dicksee: Vikingova dcera

Mezi Irskem a Islandem probíhal čílý cestovní ruch, díky kterému se tito psi objevují v islandských ságách, jako např. Njalova sága(Burnt Njal), ve které Olaf, syn irské princezny, nabízí svému přiteli Gunnarovi psa, který mu byl darován v Irsku: "Je velký a není horší než statný muž. Koneckonců je to část jeho přirozenosti, že má lidský důvtip, bude štěkat na každého, v němž pozná tvého nepřítele, ale nikdy ne na tvé přátele. Také vidí v lidské tváři, zda je to člověk tobě nakloněný či nepřátelský, položí za tebe svůj život.". V roce 795 vpadli do Irska Vikingové. V roce 1014 porazil Brian Boroimhe Dány u Clontarf. Jeden z kmenů, který pod ním bojoval, byl známý svými "hroznými a mrštnými vlkodavy vítězné Banby"(Banba - bohyně, která užívala proti nepřatelům magii). Éra vikingů skončila roku 1103.

The Book of Kells

Jeden starý irský zákon se celý zabývá vlastnictvím těchto psů, dokonce uvádí na jak dlouho, může být pes volně puštěn a to v závislosti na postavení majitele. Jedno z ustanovení upravuje "uvolnění" psa na sousedově pozemku. Exkrement musí být odstraněn včetně půdy pod ním až do takové hloubky, aby na ní nebyla vidět známka žádné tekutiny. Nahoru musi být položen drn trávy a na něj po dobu jednoho měsíce kraví hnůj. Zemina pak musí být promíchána s jílem stejné kvality. Taktéž musely být předány majiteli půdy máslo, těsto a tvaroh, vše ve stejném objemu jako byl exkrement jako kompenzace.

Lov na vlka

Psi v těchto dobách rozhodně nebyli "něžní obři" tak jako je známe dnes. Než byli na noc vypuštěni, aby hlídali domovy a stáda, tak se jejich majitelé museli přesvědčit, že všichni hosté jsou uvnitř domu. Psi by zuřivě napadli každého cizince. To se stalo synovci krále Conora z Ulsteru, sedmiletému chlapci jménem Setanta, který nararazil na Culandova psa, který byl vypuštěn, aby hlídal dobytek. Setantovi se podařilo psa zabít, ale byl pohnut Culandovou reakcí: "Můj život je zbytečný, můj dům je bez psa jako poušť! On hlídal můj život a mou čest, můj pes, můj vzácný služebník, je pryč. Byl ochráncem našeho zboží a našich stád. Střežil všechny naše zvířata, doma i venku v polích.". Setanta se tedy nabídl, že převezme psovo místo do té doby, než ze štěněte vyroste pes stejně tak dobrý, jak byl ten zabitý. Od toho dne byl Setanta znám jako Cu-Culand(Cuchullain), což znamená Culandův pes.
Na začátku 20. století byla po Culandově psu pojmenována chovatelská stanice irských vlkodavů v jižní Anglii. Na obrázku dole je několik vlkdavů stanice Cu-Chulainn s majitelkou paní D. le B. Bennettovou.

Psi z Cu-Chulainn

V roce 1210 poslal anglický princ(pozdější král) Jan irského psa waleskému princi Llewelynovi. Tímto psem byl pravděpodobně Gelert, zabitý samotným Llewelynem, který si myslel, že Gelert zabil jeho syna. Místo, kde je Gelert pochován, dalo jméno blízkému městu Beddgelert(Gelertův hrob). Celý Gelertův příběh bude časem též na wolfhound.cz.

V roce 1224 byl správcem Irských psů Hugh O?Conora, krále Connaughtského, MacBranan. V té době, stejně jako v předchozích dobách byl za správcovství Irských psů zodpovědný velitel armády. V 16. století byl na bojové zástavě irský pes, který byl popsán takto: hrdý, mocný netvor, silně jedovatý, divoký, arogantní a s ostrými drápy.

V 16., 17. a počátkem 18. století byli Irští psi oblíbeným a žádaným dárkem pro královské a urozené osoby mnoha zemí. Mezi příjemci byli Velký Mogul, císař Jehangier, Perský šáh nebo kardinál Richelieu. Mnoho jich bylo posláno též do Španělska a o polském králi Janovi se říká, že byl v 17. století téměř příčinou jejich zániku v Irsku, získal jich prý tolik, kolik jen mohl. V roce 1652 byla vydána Deklarace zakazující vývoz Irských psů kvůli jejich nedostatku.

Kolem roku 1697 popisuje Ray Irského psa takto:"Největší pes jakého jsem kdy viděl, dokonce vyšší než Molos. Co se týče tvaru těla a celkového popisu, jsou velmi podobní obyčejnému greyhoundovi;jejich využití je při lovu vlků.". Někdy kolem 1750-1760 je popisuje i Buffon:"Jsou mnohem větší než naši Matinové a ve Francii se vyskytují jen zřídka. Viděl jsem jen jednoho, v sedě vypadal, že měří téměř 5 stop, vzhledem připomínal psa kterého nazýváme Velký Dán, lišil se hlavně tím, že byl větší. Byl téměř bílý a měl jemnou a mírumilovnou povahu."

The Irish Grey-Hound

V roce 1770 píše Goldsmith: "Posledním a též tím nejúžasnějším druhem, o kterém se budu zmiňovat, je velký Irský vlčí pes. Může být považován za prvního mezi všemi druhy psů.... Je neobyčejně krásný a majestátní ve svém vzhledu, je to největší druh psa, kterého lze na světě spatřit. Největší z těch, co jsem viděl, a viděl jsem jich asi tucet, byl kolem 4 stop(120 cm) vysoký, asi jako rok staré tele. Vypadal stejně jako greyhound, ale byl více robustní, vzhledově se blížil k francouzskému Matinovi nebo k Velkému Dánovi(Great Dane). Jeho oko bylo mírné, byl bílé barvy a povahou byl těžkopádný a flegmatický....Byl ohromně veliký, přišlo mně, že je to na úkor jeho divokosti, ostražitosti a důvtipu. Ale byl jsem informován o opaku. Jeho chovatel mě ujistil, že Mastiff by neměl sebemenší šanci, kdyby byl postaven proti jednomu z nich. Velký Irský vlčí pes obvykle popadne protivníka za krk". Na několika obrázcích a popisech z této doby jsou zachyceni buď s hrubou srstí nebo bez osrstění, převážně bez osrstění.

Vlkodavové pana Watsona z okresu Carlow, který prý zabil posledního vlka v Myshall v roce 1786, byli popsáni takto: "Drsná, silná zvířata, nepodobající se původnímu velkému drsnosrstému greyhoundovi, obvykle nazývanému Irský vlkodav". Jakmile zmizela jejich přirozená obět, přišly na vlkodavy ještě horší časy. Byli chováni jen v několika rodinách "spíše na ozdobu než k užitku" a vyskytovaly se stížnosti, že byly "zredukováni velikostně" nebo že "zobyčejněli tím, že byli kříženi s dánským plemenem" nebo že "byli tak často kříženi s jinými plemeny, že je těžké najít dva podobné psy". Ačkoliv v této době se dá jen těžko mluvit o standardech plemen v tom smyslu, jak jsou brány dnes. Pro chov byl využit jakýkoliv velký, silný, rychlý a odvážný pes, který plnil svou práci jak měl. A je vcelku jisté, že takto chovaní psi se od sebe výrazně lišili a že byly bezsrsté i drsnosrsté druhy, obvzláště poté, co přestali být využíváni k práci a začali být chováni jako společníci.

Great Wolf Dog(velký vlčí pes)

Brook ve své "Natural history" z roku 1772 uvádí: "Irský vlčí pes je nejvetší pes jakého lze spatřit, je mnohem větší než mastiff, ale vypadá více jako greyhound". Smith v "History of Waterford" z roku 1774 říká: "Irský greyhound, přestože byl v této zemi častý, je dnes téměr vymřelý. Tento pes je mnohem větší než Mastiff, ale je stavěný spíše jako greyhound". Bewick v roce 1792 uvádí toto: "Tito psi jsou asi 3 stopy(90 cm) vysocí, většinou jsou bílé nebo skořicové barvy a stavěni podobně jako greyhound, ale statnější. Vzezřením jsou mírní, povahou mírumilovní, jejich síla je tak obrovská, že v boji s mastiffem nebo bulldogem jsou mnohem více než vyrovnaní protivníci. Většinou uchopí protivníka za krk a třesou s ním do jeho smrti, což jim umožňuje jejich obrovská síla."

Woods v "Natural history" z roku 1859 píše: "Irský greyhound je 4 stopy(120 cm) vysoký a velice pevně stavěný. Je plavě zbarvený a srst má hrubější než bezsrstý anglický greyhound. Je velmi mírumilovný, pokud není vzrušený lovem nebo rozzlobený. Pokud je takto vyburcovaný, pak ukazuje svou velice rozhodnou povahu. V těchto dnech je jejich počet už velmi malý. V boji bere protivníka za krk a mocnou silou vytřese z protivníka duši. Jeden z těchto psů měřil 61 palců(153 cm), 28 a půl palce(71 cm) od země po vrchol ramene a 35 palců(87cm) kolem pasu".

Psi ve staré irské kuchyni

V roce 1877 "Encyclopaedia Britannica" uvádí: "Příkladem drsnosrstého plemene je irský greyhound nebo vlčí pes. Toto velkolepé plemeno v zemi svého původu již vymřelo. Z Irska se pravděpodobně dostal i do Skotska, kde jeho modifikovaný následník, jelení pes, deerhound, stále ukazuje obrovskou sílu a hbitost svého předka". V květnu roku 1878 uvádí New Yorkský "Country" toto: "Podle všech dostupných důkazů se ukazuje, že byl bystrý, odvážný, silný, rychlý a velký. Na jeho velikost se názory různí. Pokud připustíme, že byl vysoký 32 palců(80 cm) až 35 palců(88 cm), pak byl vyšší než kterékoliv dnes žijící plemeno psa. Některé staré prameny uvádějí, že byl vysoký 3 až 5 stop(91 až 152 cm)".

Koncem 19. století se do případu irský vlkodav vložil major H. D. Richardson, Skot žijící v Dublinu. Napsal na toto téma několik článků, nabádající džentlmeny k záchraně plemene dřív, než bude pozdě. Zařídil se podle toho i on sám a shromáždil exempláře o kterých se domníval, že jsou nositely původní krve. O jeho chovatelském programu je známo velmi málo, pravděpodobně použil několik překřížení, včetně pyrenejského psa. Do chovu zařadil též exempláře Irského vlčího psa, které našel s Glengarryho deerhoundy. Uvádí se, že Glengarry též využil při chovu pyrenejského psa, ale to byl v té době uplně jiný typ, než jaké známe pod tímto jménem dnes, byl větší, lehčí konstrukce, s nevyvinutým uchem, podobající se Španělskému psu, jenž byl jeho předkem.

Následující obrázek byl v záhlaví článku majora Richardsona v The Irish Penny Journal, číslo 45 ze soboty 8. května 1841 nazvaném Irský vlčí pes(THE IRISH WOLFDOG). Celý članek bude časem zde na wolfhound.cz.

V letech 1846-7 napsal Richardson knihu "Pes: jeho původ, historie a druhy"(?The Dog; its Origin, Natural History, and Varieties?), ve které vyslovil tvrzení, že Irish Wolfdog a Highland Deerhound jsou jedno a to samé plemeno, které časem degenerovalo. V roce 1847 píše Thomson v ?Natural History of Ireland?: "Obávám se, že ušlechtilá rasa domácích zvířat, Irish Wolfdog, je dnes už vyhynulá. Dr. Scouler tvrdí: "Wolfdog musí být zařazen mezi zmizelá zvířata, přestože se tak stalo v dosahu paměti dnešních lidí. Byla to velice odlišná rasa od skotského deerhounda nebo vlčího psa, který se podobá tomu irskému, ale liší se ostřejším čenichem a visícíma ušima."". Richardson a Dalziel(v ?British Dogs?, 1879) rozlišovali mezi skotským deerhoundem a skotským hrubosrstým greyhoundem. Dalziel uvádí, že skotský hrubosrstý greyhound byl "míchán se svým bratrem deerhoundem" pro dosažení nižší velikosti a váhy deerhounda.

Richardson založil své chovatelské snahy zejména na Glengarryho deerhoundech, věhlasných svojí výškou a těžkou postavou. Vypadá to, že Glengarry se snažil vypěstovat druh psů stavěných tak, že pes i fena byli schopni vystopovat, sledovat a složit vysokou. Glengarry choval feny téměř stejně velké jako byli psi. V ?Gazetteer of the World? 1859 píše : "S irským greyhoundem se dnes lze jen těžko setkat, je nádherného a majestátního vzhledu, kolem 3 stop(90 cm) vysoký, jeho odvaha a síla jsou takové, že mastiff nebo bulldog se s ním nedá srovnávat."

Richardsonův chov převzali v letech 1842 až 1873 Sir John Power z Kilfane, pan Baker z Ballytobinu, and pan Mahoney z Dromore.

Od sedmnáctého století bylo provedeno mnoho křížení s velkým dánem(Great Dane). Někteří z dřívějších byli lehčí kostry a měli greyhoundí postavu, stejně jako le grand Danois(vlevo), podobně jako le Mâtin(vpravo, obvykle zvaný belgický pes, pravděpodobně pes, ze kterého pocházejí všichni ostatní psi) z Buffonovy "Histoire Naturelle",

pozdější ale byly výrazně odlišní, vysocí a masivní, hodně podobní těm, jak je známe dnes.

Hlavním neduhem při používání Dánů pří křížení bylo to, že takto vzniklí potomci byli méně obratní a měli napřímený hlezenní kloub. V polovině 19. století přichází na scénu kapitán George Augustus Graham a rozhodl se vrátit irskému vlkodavovi zpět jeho slávu. Před sebou měl těžký úkol, nejenže z původní linie zbylo už jen velmi málo psů, ale některé z nich nebylo možno uchovnit. Stěžoval si, že smrt a nemoci ho připravily o jeho nejlepší psy. S chovem začal kolem roku 1863. Více informací o kapitánu Grahamovi bude snad zanedlouho na wolfhound.cz.

Zajímavé je, že mezi mnoha výrazně odlišnými typy vlkodavů, kteří žili koncem 19. století, byl jeden nádherný pes skvělého typu, který se objevuje na mnoha obrazech Herberta Dickseeho. Byl to reálně žijící vlkodav nebo to byla jen Dickseeho představa jak by měl vypadat ideální vlkodav? Pokud to byl reálný pes, odkud přišel, jak je možné, že se tak výrazně lišil od ostatních vlkodavů tohoto období? Deerhound lidé tvrdí, že tenhle pes patří k nim. Ve skutečnosti někteří vlkodavové, kteří byli vystavováni na prvních výstavách vlkodavů, byli už předtím vystavováni jako deerhoundi.

Herbert Dicksee

V roce 1885 byl založen The Irish Wolfhound Club a v roce 1925 uznal Kennel Club irského vlkodava za sportovní plemeno. V roce 1902 se stal vlkodav maskotem Irish Guards(armádní jednotka založená 1. dubna 1900 rozkazem královny Victorie na počest Irů, kteří statečně bojovali v Burské válce). Během první a druhé světové války se plemeno dostalo do problémů. Po první světové válce pomohli návratu vlkodava hlavně potomci feny Hindhead Mollie a psa jménem Hy Niall, jenž byl koupen jako čtyřměsíční od tuláka za pár šilinků. Hy Niall byl Kennel Clubem zaregistrován jako irský vlkodav, přičemž jeho rodokmen byl uměle vytvořen. Po druhé světové válce zachránil plemeno hlavně americký vlkodav Rory of Kihone, dar jeho chovatelky paní F. Jeannette McGregor anglickému klubu.

 

Děkuju za tuto historii stránkám www.wolfhound.cz